11.4.

11. dubna 2016 v 16:43 |  Jídelníček
http://36.media.tumblr.com/8907daba6f045b9a949643558951c0fa/tumblr_nkyafiWV6C1r46adgo1_1280.jpg
snídaně- x
svačina- x
oběd- x
svačina- x
večeře- x
pití- neslazený jablkovo-skořicový čaj, voda s citronem, pepsi light

celkem- 0 kcal

pohyb- Blogilates♥ Apr 2016 (-381 kcal), Jillian Michaels 30 Day Shred level 2 - day 1st (-210 kcal)

"Co se to s tebou poslední dobou děje?" "Je ti dobře?" Tohle teď slýchám dost často. Hrozně mě štve, že jsem zase začala zvracet. Nepřejídám se, ale stejnak mám pořád potřebu dostat ze sebe jídlo ven. Teď zas pro změnu nejím. Aspoň jsem se trochu zbavila pocitu, že jsem odporný tlustý prase. Spokojená nejsem, ale psychicky je mi o něco líp. Mám nadhled nad všemi a nad vším, to se mi líbí. Včera jsem si vzala fenolax, ale ještě pořád nezabral. Dám tomu ještě tak tři hodiny maximálně. Tohle je na tom nejhorší, ta nepředvídatelnost. Ve škole jsem byla šíleně nervní, není divu. Vloni mě to chytlo hned po příchodu do školy a celých sedm hodin jsem musela trpět. Dneska mě kamarádka pobavila. Prej jestli zhubne po mentolových bonbónech. Jí jednu krabičku těch bonbónků za druhou. Už jednou jsem jí řekla, že se z toho akorát posere. No taky že jo :D. A pak hladová běžela na buchtičky s krémem, haha :D. Připadám si v tý třídě jak Černej Petr. Často sedim a nenápadně pozoruju ty lidi, občas je mi až do breku. Říkám si, čím to je, že nejsem jako oni. Předstírat to dokážu, ale necejtim se dobře. Možná je to výchovou? Už jako malá jsem měla bordel v některých důležitých věcech. Přišlo mi hrozně zvláštní, že mamina pořád jezdí pryč, tehdy mi ještě nedošlo, že za jiným chlapem. A pak jsem si pletla jména. Tátovi jsem občas říkala jménem mýho otčíma. To pro mě bylo taky divný. Otčím chtěl, abych se co nejvíc vorazila a táta nevěděl, jak se mnou mluvit, když jsem rostla. Takže ještě v mých dvanácti mě rozmazloval a připadalo mi, že se mě snad i bojí. Spíš jsem pro něj byla cizí, tak jako on pro mě. Mamina ze mě zas chtěla slušňačku, ale když jsem se teda chovala správně, tak jí vadilo dalších x věcí. Hledám se, ale nemůžu se najít. Je to pro mě boj. Nikdy jsem netoužila zapadnout mezi lidi, ale taky jsem nechtěla vyčnívat z davu. Začínám zase padat dolů. Tenkrát to šlo pomalu, krůček po krůčku, ale teď je to v něčem naprosto jiný. Upřímně? Mám strach. Všechno se mi hroutí, nedokážu to zastavit. To, co jsem dřív milovala, teď nenávidim. Třeba je tohle jen přechodný období a pak zase všechno bude skvělý. Doufám v to. Takhle se žít nedá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bella Bella | Web | 11. dubna 2016 v 19:32 | Reagovat

Nevěš hlavu, já do kolektivu nikdy nazpadala, a už mě to netrápí, protože teď vím že je to prostě kvůli tomu že oni jsou průměrný - nechci řikat že jsem něco  víc ale mě fakt nebaví smát se každý bbosti co někomu vylítne z úst a probírat drby atd. Svoje lidi si najdeš jinde uvidíš :)

2 Jajinka Jajinka | Web | 12. dubna 2016 v 10:02 | Reagovat

V některých částech tohohle tvého článku se vidím. Taky se hledám, taky se nemůžu najít. Furt je to se mnou ode zdi ke zdi. Jsem veselá supr holka, co zastane jakoukoliv práci, ale na druhou stranu jsem sprostá a líná udělat něco jen tak. Já a kolektiv? Vždycky jsem měla pocit a to jak ve škole tak v práci, že se o přízeň druhých musím hodně snažit.
Fakt je ten, že málokdo mě snese, málokomu kápnu do noty a to jen proto že jsem právě dvě osoby v jedné. Veselá, ale přitom ostrá. Jsem svá, na nic si nikdy nehraju, jsem upřímná. A to lidem vadí. A já furt nevim, jestli je to má výhoda, který bych se měla držet a nebo se měla změnit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama